Epilog Špíny v Podhradí

"Jeho osvícená výsost, z Boží vůle vévoda Leutevský a právoplatný vládce zdejšího kraje Arnolf Tadeuš Dračovský nechává poslat zprávu," hulákal zdobně oděný jezdec v doprovodu celé jezdecké kompanie před bránou Kašadoru, "že má Kašadorský pán čelit svým obviněním a dobrovolně se vydat soudu svrchovaného vládce, aby nemusel být jeho malý patetický hrádek brán ztečí."

Jokubas, který očekával velkou slávu a pompézní trumpety, zůstal stát s otevřenými ústy. Vévodův tisícihlavý doprovod rozbil tábor kolem Kašadoru, až to působilo, že hrad obléhají. Pan Dračovský pak dlouho nepřicházel a Jokubas už se chystal, že mu tedy vyjede naproti, když se k bráně dostal posel v podstatě oznamující zatčení pana Kropuckého. Muselo dojít k nějakému nedorozumění nebo by už Jokubas uvěřil tomu, že přišel o rozum.

Pestrobarevně oděný posel se později představil jako Sigmund z Šámovce, jednalo se o urozeného rytíře z vévodovy družiny. Odmítal do hradu vstoupit nebo i sesednout z koně. Jen čekal, kdy se mu Jokubas vydá. Ten tedy nakonec také naskočil do sedla a vyjel z brány ven. Okamžitě se jal svým neotřelým způsobem zjišťovat, co se děje, ale Sigismund se s ním moc nechtěl vybavovat, jen oznámil Jokubasovi jeho obvinění.

Napomáhání podvratným živlům jako jsou pašeráci, pohané a dezertéři, kteří by měli všichni dávno propadnout hrdlem. Rouhačské tendence, kdy se Jokubas stavěl na stejnou pozici s Kristem. Maření výkonu křížové výpravy glejtované biskupovou vyhláškou. Náklonnost k tajemným vědám a čarodějnictví. Zodpovědnost za smrt šlechtice Evžena Supky ze Supic, kterému nebyla umožněna patřičná léčitelská péče, co potřeboval, když byl v ohrožení života.

Celou cestu z Kašadoru do vévodova tábora neustále Jokubas mluvil o tom, že to jsou všechno mylné informace a obviňoval Matise, Krystupase i nekromanta. Sigmund ho ale zřejmě moc neposlouchal. Když konečně do tábora dorazili, vzali Jokubasovi koně i zbraň a dlouho ho nechávali čekat. Po celé hodině se objevil herold, který při pohledu na Jokubase propukl ve smích. Herold totiž při pohledu na něj silně pochyboval, že se opravdu jedná o šlechtice.

Žádal po něm, ať dokáže svůj původ a přednese rodokmen. Jokubas musel poslat spojku zpátky na hrad, aby přinesla všechny možné kroniky, které chtěl herold vidět. Teprve po tom souhlasil, že se nejspíš opravdu jedná o Jokubase Kropuckého. Vrtěl ale hlavou, že takhle barbarského šlechtice ještě neviděl. Nechal Jokubase oholit, umýt, přezout, učesat a navonět, zatímco mu vysvětloval všechny principy etikety v přítomnosti vévody. Jokubas nechápal, co se to vlastně děje a proč ho herold tak zušlechťuje, když je obviněn z tolika zločinů.

Konečně pak mohl Jokubas předstoupit před vévodu. Arnolf Tadeuš Dračovský seděl ve stanu na ohromném křesle a sotva si všiml, že Jokubas vstoupil. Dál se bavil se Sigismundem a dalšími družiníky o nějaké potyčce s Rusíny. Pana Kropuckého si nevšiml, ani když si Jokubas významně odkašlal. Když si konečně šlechtici historku dovyprávěli, podíval se vévoda na Jokubase, jako se dívá člověk na svou podrážku po tom, co našlápne kraví lejno. Poté oznámil Sigmundovi, ať "mu to řekne" a otočil se zpátky ke svým družiníkům.

Sigmund udělal pár kroků k Jokubasovi a řekl mu, že vévoda nemá čas řešit potyčky, které se tu v Křažansku děly. Jelikož ostatní dva hradní pánové buď zbaběle zmizeli nebo těžce selhali, je zřejmé, že baronem Křažanska bude jmenován Jokubas. Titul bude udělen dědičně a zároveň s nabytím jeho platnosti budou zapomenuty dosavadní prohřešky pána Kašadoru, jelikož je teď vévoda nehodlá jakkoliv řešit.

Poté bylo Jokubasovi oznámeno, ať připraví Kašador na příjezd vévody, který si pochopitelně zabere jeho komnaty pro sebe, dokud bude ve zdejším kraji přebývat. Zároveň se od Jokubase očekává, že otevře všechny sýpky pro potřeby vévodova doprovodu. S Jokubasem se vydal na hrad také oddíl vojáků, kteří přebrali hlídky a prosmýčili Kašador křížem krážem, aby se maximálně postarali o bezpečnost a vyvarovali se veškerých rizik.

Když se konečně dalo do pohybu vévodovo procesí směrem na hrad, došlo na očekávanou pompu. Všude se to hemžilo lidmi provolávajícími slávu vévodovi, hráli kolem hudebníci, troubilo se na trumpety a majestátní jezdecká ochranka vzbuzovala patřičný respekt. Jakmile se vévodova družina dostala přes brány hradu, opačným směrem začaly proudit zásoby z Kašadorské sýpky, aniž by k tomu stihl Jokubas cokoliv říct. Sigmund oznámil, že si vévoda kromě očekávaného pohostinství samozřejmě vybere i svůj díl daně a to i za ztraceného výběrčího z Levan. Jokubas jen smutně koukal na to, jak zásoby, které nebyly užity na hostinu, mizí na povozech a ještě ke všemu takhle před zimou. Armádě to zřejmě nestačilo, protože, jak se později na Kašadoru dozvěděli, nechal vévoda vybrat i okolní vesnice.

Ještě před hostinou přišel Jokubas za vévodou a ptal se ho na to, co chce udělat se zajatci. Arnolf se ani nezajímal, o jaké zajatce jde a mávl na Sigmunda, ať to vyřídí. Ten jen zavolal: "Kůly!" a nechal každého druhého napíchnout na kůl, ten zbytek pak nuceně narukoval. Jokubas jen žasnul, když bez jakýchkoliv skrupulí táhli k jednomu z kůlů i pana Krystupase, Berku s Češkem a ohromného Kajuse, zajatce z Norvilišské hlídky. Řádoví bratři Moze a Fabas byli nuceni narukovat, čímž definitivně zanikl řád sv. Jošpína.
Jedinou výjimkou byl Jonaitis. Když liliputána vedli ke kůlům, vévoda proces zastavil a zeptal se Jokubase, zda by si od něj mohl trpaslíka koupit. Ten překvapeně souhlasil. Poprvé viděl, že se Arnolf usmál. Nechal Jonaitise okamžitě převléknout do kostkovaných dupaček s rolničkami a jeden z jeho družiníků ho za sebou po hradě vodil na řetězu.

Každý na Kašadoru, kdo něco znamenal, včetně Jokubasových dětí, se chtěl s vévodou alespoň pozdravit. Jeho ochranka však nenechala téměř nikoho, aby se k němu přiblížil. Zabral si pro sebe Jokubasovy komnaty, později večer nechal poslat zprávu, že chce hostinu o den odložit, a po dlouhé cestě spal až do poledne druhého dne. Kuchaři se vztekali, že už měli všechno připravené, ale museli vévodovu vůli samozřejmě přijmout.

Nad ránem se zvedl hradem strašlivý povyk. Do komnat za vévodou se totiž tajně vetřela Rozalija Štikáčová, která se snažila na Arnolfa zapůsobit. Za svůj prohřešek přišla o ruku a celou hostinu trávila na pranýři, kdy byla terčem posměchu i oplzlostí celé vévodovy gardy.

Rozalija ale nebyla jediná, kdo se pokusil využít vévodovi přítomnosti. Na Kašador se také vetřel Jonas Kubla a domáhal se setkání s Arnolfem, aby mu napsal novou listinu o jeho svobodném podnikání. Jeho slova se ale k vévodovy ani nedonesla. Několik gardistů hostinského zadrželi, dali mu pár ran dřevci do zubů a vyhodili ho z brány ven.

Konečně na hostině pronesl herold krátkou řeč o tom, že je Jokubas jmenován baronem Křažanska včetně všech hradů. Vévoda se k tomu nijak zvlášť nevyjadřoval, jen podepsal všechna patřičná lejstra, která pak ztvrdil pečetí. Jokubas lejstra převzal a doufal, že už si bude moci s vévodou promluvit během hostiny normálně. Ten ale poznal architekta Adalberta a nadšeně spolu navázali vášnivý hovor o přestavbě kláštera na Arnolfově panství. Oba dva Jokubase víceméně odignorovali během celé hostiny, i když se čerstvý baron do hovoru pokoušel zapojit. Stihl jenom vyslechnout, že Arnolf by si rád Adalberta odvezl s sebou a ačkoliv jižan říkal, že má v Křažansku rozdělanou práci, Arnolf mávl rukou a nabídl Adalbertovi pět set grošů. S tím Adalberto nemohl nesouhlasit.

Druhý den ráno se sotva vévoda rozloučil. Poslal opět jen Sigmunda s heroldem, aby popřáli hodně štěstí a vyřešili fomality, zatímco už Arnolf odjížděl na koni branou z hradu. Do večera zmizel vévoda i se svým ohromným doprovodem z Křažanska pryč. A spolu s ním i Adalberto, zásoby jídla z Vršijky, Běžur, Kašadoru, Žiburaje i Levan, a kompenzace za odvody od přepadeného výběrčího daní.

Jokubas ještě dlouho stál na hradbách Kašadoru a sledoval v dáli mizející průvod. I když už je na dohled neměl, stále hleděl do dáli obklopen už jen svými myšlenkami a poloprázdným hradem. Vévodovi byl očividně osud nějakého Křažanska úplně jedno, dokud mu bude sypat daně. Po těchto daních zůstal Jokubas chudší, než si pamatoval, že kdykoliv byl. Na hradě z cenností i zásob nezbylo před zimou téměř nic. A přibyl jen jeden papír s vévodou pečetí s předpřipraveným nadpisem:

Dědičný titul Křažanského barona se uděluje - Jokubas Kropucký

Rod Kropuckých definitivně převzal správu nad Křažanskem. V následujících letech dělal Jokubas všechno co bylo v jeho silách, aby dostál své dávné přísaze, že Křažanský kraj rozkvete jako poupátko. Jeho poupě ale často rozkvétalo do nečekaných patvarů a mělo nejeden kaz. Přestože ho Jokubas nikdy nepřestal milovat, způsobovalo mu každý den hlavu plnou starostí.
Jeho první snaha jako barona Křažanska bylo dopadení proradného Matise. Každý v okolí už věděl, že Matis je zodpovědný za vypalování vesnic (časem se vyprávělo, že nevypálil jenom Juravu, ale také Plunkov), unášení šlechtických synků (a dcer - kolovaly historiky, že Matis unášel děti všem urozeným pánům z okolí, protože jeho žena mu nebyla schopná dát dědice, a on si to musel vykompenzovat) a pokusy o zabíjení baronů a možná i vévodů (mezi křažanskými bábami byla populární historka o Matisovi Bažináčovi, který se vynořuje z mokřad, aby zardousil všechny loajální Kropuckým - skvělé na strašení malých dětí!). Na jeho dopadení byla vypsána vysoká odměna. K rozsáhlým pátracím výpravám, které vedl Jokubasův bývalý psovod Jorgus (nyní rychtářem Běžur) se připojily i oddíly barona ze Supic, který běsnil a chtěl se pomstít za smrt svého syna Evžena.
Matise nakonec našli v hlubokých lesích mezi Křažanskem a Vilníšem. Byl mrtvý už delší dobu, a podle nejlepších odhadů byl buďto přepaden, nebo ho zabil někdo z jeho mužů, když jim při úprku teklo do bot.

Jokubasova druhá snaha byla zabezpečit kraj proti blížícímu se hladomoru. Zima po vévodově návštěvě byla ta nejkrusnější, co kdo v Křažansku pamatoval. Sýpky po celém kraji zely prázdnotou, sever i západ Křažanska byli v troskách a lidé se stahovali do Levan a hlavně do Vršijky. Ač Jokubas rozprodal, co mohl, aby sem po řece i po cestě dostal nějaké nové zásoby, než roztály ledy, někteří lidé pomřeli hladem. Další se pak z Křažanska nadobro odstěhovali, protože docházelo k potyčkám s přistěhovalci z poničených vesnic (zvlášť z Plunkova) a jídla, na rozdíl od sousedské nevraživosti, nebylo nazbyt.

Třetí a největší snahou nového křažanského barona bylo ale potírání temných sil. Netrvalo dlouho, a vyprávění z mokřadů, kdy na Jokubase zaútočil svými kouzly prý sám Padlý Anděl, znalo už každé malé dítě. Nekromantova hrozba se nad Křažanském vznášela ještě na dlouhou dobu, a vyvolávala v lidech trvalou bázeň. Ať se ale Jokubas snažil jak chtěl, prvního akolytu, který byl prý schopen tuto bytost vyvolat, nikdy nedopadl.

Co hůř, nedlouho po událostech v mokřadech se po všech vesnicích objevila strašlivá znamení a temná kouzla. Ve studnách se našly mršiny, na zdech uhlem psané výhružné zprávy, v lesích se rozhořeli zelené ohně, a už tak téměř prázdné sýpky někdo otrávil. Nejhorší zprávou bylo, když vršijský rychtář Visvald jednoho zataženého rána v Opošském rybníku našel všechny ryby plovoucí mrtvé na hladině. Rybáři naříkali, že někdo proklel rybník, protože voda tam má teď divnou barvu a když se jí člověk napije, začne se dávit. To vše prohlubovalo už tak velké problémy s hladem, a lidé pomalu propadali strachu a zoufalství.

Jokubas měl ale po svém boku lesní ženu, která nabízela kolem útěchu a naději. Jadvyga Tumšová se v těchto časech stala duchovní vůdkyní pro většinu obyvatel Křažanska, a za Jokubasovy podpory kraj pomáhala sjednotit. Všem ale už bylo jasné, že její způsoby jsou zcela pohanské, a silně se rozcházejí s učením církve. Jadvyziny akolytky po všech vesnicí pletly věnce a vyřezávaly malé podobizny lesních bůžků, kteří měli držet zlé síly pryč. Vedly se všemožné rituály, a přestože je Jokubas obhajoval jako lidové tradice a zvyky k uctění země, které nejsou v rozporu s křesťanstvím, byla to pohanská bohyně Frea, nikoli Kristus, kdo se při nich dostával stále více do popředí. V počátcích vedla ještě Jadvyga své 'bohušlužby' jako směs obou směrů, jak ale rostl její vliv, stále více se uchylovala k tomu, co jí bylo blízké. Nejdřív se šířila pohanská výzdoba, různé ochranitelské amulety a busty. Pak ale akolytky začaly podávat i lektvary, a provádět 'bílou magii', která měla zahnat nekromanta a jeho zlé čáry. Nakonec se staly běžnou věcí i zvířecí obětiny k zabezpečení celé oblasti, a naklonění starých duchů přebývajících v Křažansku.
Mnoho lidí, zvlášť křesťané z Vršijky a Juravy bylo nejdříve proti takovýmto praktikám. Jenže - temné působení nekromanta skutečně ustalo. Jaký větší důkaz o Jadvyzině moci byl potřeba? Posledním velkým odpůrcem zůstával Jokubasův učenec Jošt, který až do své smrti zarputile prohlašoval něco o korelaci a kauzalitě (čemuž nikdo nerozuměl) a trval na tom, že tohle nic neznamená, a ti, kdo způsobovali všechny ty strašidelné strasti možná jen Křažansko zrovna v té době opustili. Skoro nikdo ho ale neposlouchal, a všichni stále víc praktikovali pohanské zvyky, jak je to učila Jadvyga. Nikdo totiž nechtěl riskovat, že by se nekromant a jeho temné čáry vrátily, kdyby s tím přestali.

Byl to ale právě tento příklon k pohanství, který měl na budoucnost Křažanska největší vliv. Jokubas Kropucký sice zabezpečil svůj post barona a snažil se seč mohl, aby se postaral o svůj lid, jeho politika ale Křažansko čím dál více izolovala od zbytku Leutevska. Netrvalo totiž dlouho, než se všechny věci dostaly k uším Vilníšského Biskupa. S tím už měl Jokubas táhnoucí se spory - Jokubas byl v minulosti očerňován, že stavěl 'Křažanský Kříž' - systém kapliček a kostelů jen proto, aby mohl sochu sebe samotného dát do středu místo Krista. Krom toho se dlouho táhlo biskupské vyšetřování ohledně smrti Jeronymase z Břitavice při bitvě v Levanech, a Jokubas byl přímo podezříván, že jí jeho lidé napomohli. Nikdy se mu nakonec nic neprokázalo, ale vztah Jokubase a Vilníšského biskupa tím ještě více utrpěl. Do Křažanska poté přijížděli další biskupští vyšetřovatelé, a když se provalilo, že zde sílí pohanské praktiky, kterým Jokubas nebrání, a v jediném kostele, který je v Křažansku, slouží mše nevysvěcený prosťáček Vilja Bukác (!), uvrhl biskup Křažansko do klatby, která se táhla desetiletí, a sebrala Jokubasovi v Leutevsku jakoukoli politickou důvěryhodnost i možnosti.

Jokubas se dlouho snažil, aby se situace zlepšila. Stálo ho to mnoho úsilí i prostředků, ale výsledky byly skrovné. Po letech konečně dostavěl svůj velký architektonický projekt Křažanský Kříž, který mu navrhl jižanský mistr Adalberto, skoro nikdo ho ale nepoužíval. Do nových kapliček někdo stále nosil nejrůznější plevel a podobizny lesních bůžků, a křížová cesta po Křažansku byla zdobena věnci a lidovou tvořivostí tak, aby více odpovídala převládajícímu smýšlení. Křažansko bylo i po letech oprávněně viděno jako nedostatečně křesťanské.
Po letech Jokubasovi konečně došla trpělivost, aby se doprošoval a snažil se s biskupstvím vztahy urovnat. Tušil, že to asi bude mít další dopady, ale nakonec si postavil hlavu, že dělá to, co je pro jeho lidi dobré, a nepotřebuje někoho z vnějšku, aby se mu do jejich záležitostí míchal. Posledním symbolickým plivnutím do biskupovi tváře bylo, když ohlásil své zásnuby s Jadvygou. Jokubas o sobě nadále prohlašoval, že je křesťan (jinak by už asi byl dávno exkomunikován), a dlouhém přemlouvání nakonec i Jadvyga souhlasila s křesťanským obřadem, trvala ale na tom, že pro spojení obou směrů je posléze potřeba i svatba podle pohanských obyčejů. Jokubas souhlasil, a dvě svatby krásně odrazily stav smýšlení Křažanska:
Na 'oficiální' svatbu v kostele skoro nikdo nedorazil, a byla to velice nudná událost. Na Jadvygou připravovanou 'lidovou' svatbu se ale sjelo téměř celé Křažansko, a byla to taková sláva, že oslavy se protáhly na několik celých dní a historky z ní se vyprávěly ještě dlouho poté. Zvláštní senzací byly úžasně pestrobarevné a důmyslné šaty, který svatebčanům osobně našil Jokubasův němý syn Nojus.

V dalších letech se skutečně Jokubasovi podařilo věci v Křažansku zlepšit. Situace se uklidnila, a Jokubas byl pro celém kraji znám jako spravedlivý pán, kterému na jeho poddaných skutečně záleží, a který se stará. Lidé ho respektovali: dokázal být tvrdý, ale měl i pochopení. Jeho pracovitost inspirovala ostatní. S Jadvygou prožili mnoho šťastných let a ta mu dala ještě další dítě (kterých už tak měl spoustu!), a oba byli v Křažansku oblíbení a vážení. Život v Křažansku byl sice občas pořád tvrdý, ale veskrze dobrý.

Trvalo desítky let, než se Křažanská izolace začala skutečně projevovat. Zatímco zbytek Leutevska postupoval s dobou, Křažansko zůstávalo pozadu. Jen málokterý kupec se sem vypravil, jen málokterý dobrodruh zde hledal své štěstí - nikdo nechtěl do zapadlého kraje, na který je uvalena klatba. Z Křažanských se stávala uzavřená skupina, podezřívavá až nevraživá k cizákům a čemukoli z vnějšku co přicházelo do jejich hezkého, ale uzavřeného světa. Pokrok se kraji vyhýbal velkým obloukem. V daleké budoucnosti se dokonce Křažansku začalo posměvačně říkat 'Bažina bratranců' - kvůli jejich zastaralým zvyklostem, a vzájemné (a stále se prohlubující) příbuznosti. Pro Křažanské to byla jen další záminka, proč se stranit světa, a vzpomínat radši na staré dobré časy, když v kraji vládnul silný pán Jokubas.

Baron Jokubas Kropucký prožil v Křažansku s Jadvygou a dětmi krásný, byť občas starostliý život. V jeho stáří na něj ale začaly dopadat další následky jeho životních rozhodnutí. Jeho syn Nojus, kterého v mokřadech Matis zmrzačil, se úplně stáhl do ústraní. Učenec Jošt ve svých posledních letech života převzal správu nad hradem Žiburaj, a vybudoval zde 'ostrůvek učenosti' - kde učil pár vybraných jedinců číst a psát. Velkým úspěchem pro něj bylo pozvání několika bratří z velkého mnišského řádu, aby se zde usadili. Nojus se k tomuto řádu připojil a většinu svého života strávil v tichu, přepisováním knih - vzdávajíce se jakéhokoli nároku na baronský titul a dědictví Kašadoru.

Dědicem se tedy stal Jokubasův druhý nejstarší syn, Filipas. Zpočátku se zdálo, že je to dobrá volba, a Filipas bude mnohem nadanější k plnění vůdcovských povinností, které jsou u baronství potřeba. Časem se ale stále více ukazovalo, že s Filipasem to nebude tak dobré. Ten kluk byl neposedný, zlostný a vyloženě škodolibý. Jakoby si kompenzoval všechny ty časy, kdyby byl jako malý ignorován a všechna pozornost byla dávána Nojusovi. Stále více se v chování podobal svému dědovi Leonasovi. Jeho povahu ještě dokázal Jokubas zvládnout, když byl malý, jak ale Jokubas stárnul a Filipas nabýval na síle, jeho syn se stále více vymykal jeho kontrole. Když už byl Jokubas opravdu starý, trápilo ho Filipasovo chování stále víc; jednou se k velkému zděšení dozvěděl, že nechal bezdůvodně bít rolníky. Jokubas se tedy stále víc snažil prosadit možnost, že by se baronský titul mohl dědit také po přeslici: tajně si hrál s myšlenkou, že by vládu přenechal své bystré a čiperné dceři Jevaně.
Filipasova moc ale v tu dobu byla už tak velká, že to způsobilo jen velké rozkoly. Jokubasovi stále více utíkala moc mezi prsty, a měl stále méně energie, aby to řešil. Filipas se zapříčinil, že z Křažanska postupně mizeli jeho sourozenci (a potenciální konkurenti) Lukas, Darius, Vatalija, i Rozalija - všichni se nakonec přidali k řádům, stali se z nich na Filipasův nátlak jeptišky nebo byli donuceni, ať odjedou do dalekých zemí a hledají své štěstí tam, protože tady je nic (dobrého) nečeká.
Filipasův starší bratr Nojus v Křažansku setrval, ale jen nečinně přihlížel. I když pro kašadorského následníka nebyl již žádnou hrozbou, Filipas mu stejně dával po zbytek jeho dní sežrat to, že se mu jejich otec věnoval více, než jemu. Filipas žil v přesvědčení, že jeho schopnosti ty Nojusovi předčily, už když mu bylo deset, a všechna pozornost, která se Nojusovi od Jokubase dostala, včetně vědomí, že pro něj riskoval svůj život v mokřadech, mu vařilo krev.
Jokubas si až příliš pozdě uvědomil, jak moc k němu jeho syn Filipas vzhlížel, a jak málo na něj v dětství měl čas...

Jediná Jevana byla dost silná na to, aby se Filipasovi postavila. Po dlouhá léta sloužila Jadvyze po boku, a byla to její nejvyšší akolytka, která se od ní všemu naučila, a její um i víru kterou předávali Křažansku ještě více rozvinula. Jokubas u ní často našel oporu, a žil v domnění, že o své malé dceři ví všechno. Když Jadvyga zemřela, Jeva jí vystrojila nádherný pohřeb. O pár dní později ke svému otci přišla, že byla mezi akolytkami zvolena jako následnice, a radostně ho zvala na její zasvěcení, kde se stane duchovní vůdkyní po Jadvyze. Jokubas se na ten den velice těšil, byl rád, že Jeva přebírá tak důležitou funkci. Na svá stará kolena ale nečekal, co přijde.
Když ho Jeva opatrně dovedla do hlubokého lesa, byl svědkem rituálu, který Jeva vedla v nádherných bělostných šatech. Prováděla před úzkým shromážděním mnohá kouzla a nádherné zpěvy. To se Jokubasovi líbilo. Pak ale přišlo k momentu, kdy Jevu obestoupilo dvanáct nazdobených mužů ve zvířecích maskách, a jeden po druhém jí na lesním oltáři jali osouložit. Jokubas skučel a naříkal, co to dělají její dcerce, a chtěl všechny rozehnat, Jeva na něj ale vesele volala, že to je všechno v pořádku, že teď jsou tohle všechno její muži, a ona se stává manželkou celé přírody! Ostatní Jokubase chytli, že to je součástí rituálu, a musí to tak být, aby Jeva mohla převzít prastarou funkci a dostalo se jí kouzelné moci. Jokubas se dál jen musel dívat, aniž by mohl cokoli udělat.

Když Jokubas umíral, vzpomínal na všechno, co v Křažansku za svůj život vykonal. Nebylo toho málo, a věděl, že nebýt jeho skutků, dost možná už žádné Křažansko nebylo a z jeho krásného kraje by byla jenom pustina. Když ale ze svého lože slyšel další rozčílené hlasy, poznal, že jsou to jeho děti, co se do krve hádají. Filipas dost možná usiloval o Jevin život; ta měla ale v Křažansku mezi lidem takovou moc, že jí Filipas nemohl jen tak odstranit. Jeva se naopak snažila tlačit na otcovo přání o dědictví po přeslici, proti čemuž se stavěla většina ozbrojené posádky, kterou měl Filipas pod palcem. Jokubas ve svých posledních chvílích jen slzel, a bál se toho, co se s jeho Křažanskem stane, až bude pryč.
Někdo ho ale konejšivě vzal za ruku. Jokubas už musel ztrácet vědomí, protože až teď si všiml, že u jeho lože sedí Nojus, a také dojatě slzí. Ještě než zemřel, viděl Jokubas, jak se k němu Nojus naklání, a dává mu na čelo vděčný a láskyplný polibek.



Osudy dalších postav

Jadvyga doprovázející Jokubase na lovu:

Kašador

Leonas Kropucký (zemřel přirozenou smrtí na hradě Kašador)

Nojus Kropucký (němý)  - Po zbytek svého života šel v Joštových stopách a působil jako učenec na Žiburajském hradě. Přepsal mnoho knih a zajímal se o život Žiburajských mistrů, dokonce sepsal kroniky řádu sv. Jošpína. Vzdal se většiny životných potěšení a čas trávil v ústraní a tichu. Jen čas od času ušil nějaké nové šaty, aby dal průchod svému krejčovskému talentu.

Omladina Kropuckých  - Na Filipasův nátlak vstoupili do nejrůznějších řádů, nebo byli z Křažanska vypuzeni

Služebná Danuše - Zemřela nedlouho po příjezdu vévody při nehodě se splašeným Filipasovým koněm. Snažila se Filipasovi za něco vynadat, ten se ale rozčílil a kopl svého koně - ten se splašil a nebohou Danuši rozdupal.

Učenec Jošt - Žil ještě čtyři léta, kdy de facto převzal správnu nad opuštěným Žiburajem, aby zde shromáždil a rozvíjel místní učenost. Mezi jeho nejnadšenějš žáky patřil na krátkou dobu Vilja Bukác, mezi jeho nejnepozornější rychtář Visvald Štikáč. Joštovi se bohužel nikdy nepodařilo získat dost prostředků, aby se z Žiburaje stalo opravdu pozoruhodné centrum vzdělanosti, žila zde jen hrstka pozvaných a soběstačných bratrů. Až do své smrti se vinil z toho, co se stalo jeho následovníkovi Pikolovi. Po Joštově smrti převzal jeho záležitosti Nojus.

Učeň Pikolo (zemřel při boji v Běžurách)

Mistr Architekt Adalbelrto Marcelino Marroquin - Za mnohem lepší peníze stavěl přes dekádu svá veledíla pro vévodu, než se jako bohatý muž vrátil do svého rodného kraje. Po nocích se mu občas zdají noční můry, kdy je v zapáleném křažanském mlýně, a jeho společníci mají pytle přes hlavu a volají o pomoc. Sliboval si, že se jednou vrátí, aby viděl, co se stalo s Křažanským Křížem a seňhorem Jókubas, ale nikdy tak neučinil.

Kapitán Ferenc (zemřel u přepadu Juravy)

Kapitán Lubo - na Jokubasovo přání přebral správu Norvilišku, ze kterého se stala hlídkovací věž - se ‘zájezdními’ lázněmi.

Kapitán Walter (zemřel v mokřadech. Na vyplacení slíbeného platu jeho rodině se v tom všem zmatku zapomnělo: nikdo z jeho pozůstalých se nikdy nedozvěděl, co se s ním stalo ani jak zamřel.)

Matis ve vycházkovém:

Matis z Duborovic & Slavoslov Češulka  - Při svém úprku padl Matis na marodéry, kteří pro něj dřív páchali nepravosti, ale nakonec se s ním ve zlém rozešli. Matisovi byl stažen z koně a marodéři se rozhodovali, co s ním. Matis ale měl ale jasno. Poznal, že nakradené věci, co má Češulka na vozech kolem jsou z Norvilišku. Také v něm ještě vřela zrada, kdy ho Češulka v mokřadech opustil. Tentokrát nebyl čas na dlouhé rozprávění a rozumné argumenty. Matis se v nestřežený okamžik zbojníkům vysmýkl, tasil nůž, a bodl Češulku přímo do krku. Češulka zemřel, ale šlechtic z Duborovic a novopečený psanec byl na místě ubodán Češulkovými kumpány.

Evžen Supka ze Supic - (zemřel na neošetřená zranění na Norvilišku)

Aušra z Duborovic - Po příjezdu do Vilníše udělala slušnou agitku, aby vévodu a jeho pomocníky přesvědčila o tom, že Jokubas je v Křažansku skutečné zlo a že je potřeba se tam co nejdříve vydat! Když se tam vévoda vydal, zůstala Aušra prozíravě ve Vilníši, a zaplatila svým spojkám, aby jí co nejdříve zjistili, co se doma událo. Když přišly zprávy o události v mokřadech, Aušře bylo jasné, že je se vším konec, a musí okamžitě hrát na jinou nótu. Ve Vilníši se dostala mezi místní elitu, a rozehrála roli nebohé šlechtičny, která musela prchnout před jejím strašlivým manželem, který trýznil jí i své poddané. Netrvalo dlouho, a Aušra si našla šlechtice, který se o dámu v nouzi pohotově postaral. Aušra se znovu provdala, musela ale předtím zatajit, že s Matisem měla dítě. Ve skrytu noci tak skončil Wilfréd z Duborovic ve Vilníšském sirotčinci.
Aušra si poté žila pohodlným životem, a působila šťastně. Její nový muž ale nevěděl, proč po nocích nevysvětlitelně pláče.

Wilfréd z Duborovic - O jeho šlechtickém původu se nikdo nikdy nedozvěděl, ani on sám. Vyrostl v nuzných poměrech vilníšských sirotků, stejně nuzných, v jakých vyrůstal Matis.

Aušra chystající se na případné obléhání Norvilišku:

Bijec Kajus - Muž jak hora, byl popraven vévodou spolu s ostatními Norvilišskými zajatci. Před svou smrtí se ještě stihl zamilovat do Rozálie Štikáčové - nejpůvabnější dívky, jakou kdy spatřil - která se tou dobou potulovala na hradě.

Kovář Gvido - Během důkladných honů na Matise se k němu dostali lidé od barona ze Supic. Místní dosvědčili, že Gvido byl kovář v Matisových službách, a pomáhal mu v jeho úsilí. Gvidovo antisociální chování mu v této situaci nepomohlo, Gvido neměl potřebu se jakkoli přetvařovat a jen všechny poslal do háje, že Matis zas tak špatnej nebyl. Ještě toho samého dne byl pověšen.

Bavič Květiel - (zemřel v mokřadech oděn v nekromantském hávu, když bránil Matise proti přesile)

Ričard z Mlžína - (zemřel během pátrání v mokřadech, sabotován Ruby Kónem)

Kapitán Servác - (zemřel v mokřadech, zabit kultistou)

Kapitán Bonifác - (zemřel v mokřadech, zabit neznámým juravským prosťáčkem)

Kapitán Frikulín - (zemřel při bitvě v Juravě, zabit Břichlupovým marodérem)

Bavič Květiel vydávající se šířit pomluvy o Matisových socích:

Velmistr Krystupas - Byl spolu s ostatními zajatci bez dlouhých procesů popraven nabodnutím na kůl.

Prsatá Béa - Předsevzala si, že zapomene na všechno, co se kdy na Žiburaji stalo, i na Krystupase. Nakonec se provdala za rychtáře Visvalda Štikáče, a prožila ve Vršijce příjemné stáří.

Bratr Moze & Bratr Fabas - Ve válce s Rusíny rozdávali duchovní i morální podporu všem novým rekrutům, než společně zemřeli v nepodařené bitvě, kdy odmítli ustoupit a obětovat tak nezkušené odvedence z Křažanska.

Bratr Ješpus - (zemřel při druhém levanském masakru, když pomáhal vysvobodit Jeronymase z Břitavice z hořící sýpky)

Stájník Jaroslavas - Jaroslavas poslechl Krystupase a vydal se na statek u Jišiseku, kde konečně mohl rozvinout své přirozené nadání se zvířaty. S místním statkářem tvořili perfektní dvojci - on se staral o koně, statkář o obchody. Nakonec se z nich stali velkomagnáti s konmi, a vymohli si i přesťehování do Vilníše (od samotného biskupa!) kde dál rozvíjeli největší koňskou obchodní síť v celém Leutevsku.

Bratr Jonaitis - Svůj nedlouhý život dokončil v ponižující roli jako vévodův šašek. Nejvíc se přiblížil svému snu být rytířem, když ho vévoda nechal připevnit na prase a s dřevěným mečem imitovat bitvu. Jonaitis zemřel psychicky vyčerpán nedlouho poté.

Otec Tamas - (zemřel bolestivou smrtí z rukou nekromantových kultistů po únosu na povel Rubyho Kóna)

Otec Tamas:

Po Matisově útěku už celkově Norvilišské léno chátralo a Plunkov nebyl výjimkou. Většina vesničanů se již odstěhovala do Levan, Vršijky nebo do Vilníše. Hrstka, co zůstala, se přestěhovala přímo do Norvilišského podhradí, kde pomáhala následně kapitánovi Lubovi s fungováním těžebních usedlostí v okolí.
Ruby Kón - Během strašlivých událostí, které vzaly židovskému obchodníkovi rozum, přišel i o všechny své zbylé blízké. Po incidentu v Mokřadech s Matisem ztratil Ruby příčetnost definitivně a ačkoliv se o něj pokusil Jošt na Kašadoru postarat, nenašel na jeho duši žádný lék. Ruby tedy dožil svá strašlivá léta v hrůze a děsu odložený v malé komůrce sanatoria pro choromyslné.
Stanislov Miksa - Stanislov byl nejdříve lapen Jokubasovou blokádou a ačkoliv byl z Kašadoru následně spolu s ostatními Plunkovskými zajatci propuštěn, jeho život neměl dlouhého trvání. Neuplynul ani týden po vévodově odjezdu, když bylo nalezeno Stanislovovo tělo páchnoucí kořalkou v jeho chalupě. Miksovo uchlastání bylo definitivní kapkou pro zbylé vesnické srdcaře, aby Plunkov opustili.
Guntar Kyršán - Bývalý žoldnéř z kompanie Ričarda z Mlžína opustil Křažansko i se svou manželkou z Plunkova velice rozlícen. I přes svůj žoldnéřský život těžce nesl, že pomohl unést otce Tamase, aby byl následně pohansky umučen. Svůj vztek v sobě nesl do konce života, nechal se najímat jako ranař za pár drobných pro různé pochybné živly ve Vilníši.
Žošua Roubíček - Zemřel v Mokřadech, podříznut před Rubyho očima kultistou Kafkáčem.
Isák Kón - Po dlouhotrvajícím otupění z šoku spáchal sebevraždu skokem z Norvilišských hradeb.

Ruby Kón ve svých nejlepších letech:

Juravu se sice podařilo Austějovi částečně obnovit, ale trvalo to několik let. Nikdy už nebyla tak velká jako předtím, mnoho původně Juravských rolníků si totiž mezitím zvyklo na život ve Vršijce, kde už hodlalo zůstat. Druhý břeh však i nadále zůstával lukrativním a to především díky Statku u Jišiseku, který narozdíl od spousty jiných usedlostí přímo raketově vzkvétal.
Austěj Sojka - Se dostal do lidové slovesnosti už za svého života. Kudy chodil, tam se chvástal, ale zároveň už ho předcházela i jeho pověst pomocí všech jeho spolubojovníků z Juravy. Mluvilo se o něm (a mluvil o sobě) jako o lidovém hrdinovi, obyčejném kydači hnoje, který se stal až Jokubasovým prvním mužem, nebál se postavit zbojníkům ani pašerákům, dokonce bojoval proti útlaku zlé vrchnosti i temných nekromantských čar. Zemřel tlustý a víceméně spokojen.
Jolanta Koužičová - Vdala se za Austěje i navzdory tomu, že už ji nikdy nevyrostly vlasy na spálené hlavě. Do smrti šmejdila po Křažansku a hledala čarodějnici, dokonce se i několikrát kvůli tomu zhádala s Jadvygou nebo s Jevanou. Zemřela dávno před Austějem, když ze vzteku utrpěla srdeční příhodu.
Pešek - Navzdory veškerým předpokladům velmi překvapil a vstoupil do mnišského řádu učenců působících na Žiburaji. Poté, co se závratně rychle naučil číst i psát, překvapil znovu, jelikož sepsal první dílo dadaistické poezie na světě. Za svého života byl za to velmi odsuzován a málem vyhozen z řádu, dokonce zemřel v masovém hrobě zasypán vápnem, ale po mnoha letech a znovuobjevení jeho díla byl vyzdvihován jako nejnadanější muž kdy žijící v Křažansku, který o mnoho staletí předběhl svou dobu.
Gvido Koužič - Popraven Matisem při "spravedlivém" procesu v Juravě.
Hertruda Koužičová - Zemřela se srpem v ruce, kdy navzdory věku zkoušela dát za vyučenou Norvilišským zbrojnošům.
Teodas Máček - Zabit vlastní poličkou, čímž se naplnilo hrůzné prokletí jeho předků.

Kaprál Břichlup při jednání s Austějem:

Ačkoliv nechal Jokubas nakonec všechny Benasovy marodéry zatknout, podařilo se jich lapit jen několik. Novým rychtářem se stal mladý obchodník Evald Koska a dále pracoval na plánu vesnici obnovit. I přes předchozí rány, které Levany utrpěly, měl vždy dostatek pracovních sil díky Jadvyze, za kterou se do Levan přistěhovávalo mnoho uctívačů Freyi i z jiných vesnic. Poničená usedlost se však už nikdy nevzpamatovala natolik, aby udržela krok byť jen s Běžurami, natož s Vršijkou.
Benas Brožík & Sonija Skopočná - Mezi marodérským rychtářem a nařčenou čarodějnicí velmi rychle vykvetl vztah, který se brzy ukázal jako pouhá znouzectnost. Ačkoliv souhlasili, že spolu z Křažanska utečou (a vyhli se tak mimo jiné i Jokubasově zatykači) a díky penězům z lupu od Sonijiného bývalého dezertéra z Břichlupovy bandy Petara měli dost prostředků, nedalo by se říci, že by zrovna žili šťastně až do smrti. Postavili si malou samotu u lesa na druhé straně Leutevského vévodství, kde se Sonija snažila o všemožnou romantiku, ačkoliv v posteli křičela místo Petarovo jméno místo Benasova. Benas zůstával nenaplněn a odcházel na dlouhé samotářské výlety do lesů, kde si stavěl malé vesničky z mechu. Jednou takhle odešel navzdory svému přesvědčení i když byla zrovna Sonija nastydlá, aby ji při návratu našel natolik churavou, že záhy zemřela. Do konce života se pak Benas už jen bezcílně toulal a marně hledal smysl svého bytí.
Evald Koska - Už se nadále nevydával na své pravidelné obchodnické zájezdy, místo toho se po jmenování do funkce Levanského rychtáře snažil znovuvybudovávat co mohl. Do konce svých dní musel potulným zvědavcům i biskupovým mužům vysvětlovat, co se vlastně dělo kolem Jeronymase a Krystupase, vždy se mu povedlo vyhnout mučení nebo popravě.
Heliodor Tůma - Umučen marodérskou bandou Francka z Lipáče na Žvinickém Mlýně.
Darius Čimek - Zabit templáři Jeronymase z Břitavce při bitvě v Levanech.

Jeronymas z Břitavice v boji proti Benasovým marodérům:

Navzdory nezájmu Visvalda Štikáče do čehokoliv se míchat, se stala Vršijka nejdůležitější vsí Křažanska zejména díky přistěhovalcům z okolních vesnic. Velmi hladová zima po odjezdu vévody si vybrala svou daň, jelikož nějakou dobu nedokázala Vršijka všechny uživit, ale ještě během Visvaldova života se následně ves rozrostla na celou jednu stranu rybníka. Ačkoliv se povídalo, že Vršijka je vzhledem k uplynulým událostem ta nejnudnější vesnice na světě, vlastně tam chtěl žít skoro každý.
Visvald Štikáč - Naplnil svou touhu přiblížit se velmožům tím, že se po strašlivých potížích naučil číst a psát, po čemž si vzal bývalou Krystupasovu milenku známou jako "Prsatá Béa". Postupem času ve Vršijce kvůli přistěhovalcům ztrácel vliv, až byl nakonec z rychtářského postu sesazen a stal se novým hrázným namísto zesnulého Otase Loupotného. Zemřel, když se pokoušel zachránit tonoucí děcka pod protrženou hrází.
Otas Loupotný - Dožil svá léta v relativním poklidu a nakonec ho trefil šlak, když kopal novou stroužku pro ráčky, které po něm neustále Visvald požadoval.
Josef Kotěhůlka - Nakonec ve vzteku uškrtil svou manželku - starou Kotěhůlkovou, sbalil své saky paky a do rána byl pryč. Nikdo o něm už pak nikdy neslyšel.
Rozalija Štikáčová - Během vévodovy návštěvy utržilo její ego definitivní ránu, ale ještě než jí propustili z parnýře, stihli se do sebe zakoukat s obrem Kajusem z Norvilišku těsně před tím, než ho nabodli na kůl. Zhrzená a jednoruká Rozalija pak vstoupila mezi řádové sestry a dožila svůj život v klášteře.
Vilja Bukác - Těšil se velké oblibě nejen ve Vršijce ale i po celém Křažansku. Navzdory rostoucímu pohanství jeho bodré a lidu přístupné mše nikoho neobtěžovaly, právě naopak. Bylo proto velkou ránou, když ho jednoho dne bez jakýchkoliv skrupulí sebrali biskupovi muži jakou rouhače, který se vydává za kněze bez jakéhokoliv vysvěcení. Jeho následný osud zůstal neznámý.
Igor Mázlo - Zmizel během cesty na Vilníšský jarmark.

Bratr Ješpus, který dřív do Vršijky rád jezdil pitím a za zábavou:

Pašerácko-rybářská vesnice i nadále dostávala své pověsti, ačkoliv byl novým rychtářem muž dosazený přímo Jokubasem - jeho bývalý psovod Jorgus. Postupem času si opět až příliš hráli Běžurští na svém písečku, chovali kolem svých záležitostí tajnosti a vyhýbali se daním, až muselo dojít k dalším inventurám, během kterých si Jorgus neodpustil mnoho urážek na vrchnost. Nakonec mu ještě mladý Filipas Kropucký nechal na místě vytrhnout jazyk a hodit do řeky, aby opět na nějakou dobu nastolil v Běžurách klid.
Jorgus - Jako nový rychtář si udržel věrnost jen krátce. Brzy ztloustnul, ověsil se zlatými prsteny a všelijakými šperky, dokonce se prohlásil Knížetem Řeky Širyvy, za což dostal od Jokubase první varování. Neodpouštěl si uštěpačné řeči na vrchnost i cizáky ani nadále, což se mu nakonec stalo osudným.
Adom Ropuch - I nadále operoval s nejasnou vyhraněností vůči pašeráckým gangům, až byl nakonec výhrůžkami donucen pracovat pro Vilníšské podsvětí, tou dobou již ovládané Ištvánem s Melanijí. Po Jorgusově smrti se stal novým rychtářem.
Kazimer Klokta - Zemřel během brakování Běžur rukou konkurenčního pašeráka Ištvána Krhože.
Melanija Kloktová - Navzdory svým milostným pletkám s Kazimerem i Jorgusem nakonec utekla s Ištvánem Krhožem.
Lucija Kloktová - Zavražděna marodéry Slavoslova Češulky najatými Matisem na únos Nojuse.
Ignác Kowácsi - Rybí muž po skončení pátracích akcí po nekromantovi už Jokubasovi k ničemu nebyl a jeho tělo se tedy nechalo vplést do kola společně s dalšími pochytanými kultisty.
Dobromysl Zuborub - Zmizel z Běžur jakmile to šlo a podařilo se mu uchytit se v jednom z pivovarů mimo Křažansko.

Jonas Kubla, nastrojený pro jednání s vévodou:

Ištván Krhož - Poté, co pomohl Břichlupovi vybrakovat Běžury a zmizet po řece, nakrást si dost i pro sebe, sejmout konkurenci v podniku i v lásce a vypařit se díky obejití dohody s Jokubasem z Kašadoru i včetně Melanije, se kterou se pak oženil, i nadále pracoval kolem černého trhu. Ačkoliv sám ve Vilníši nebydlel, ke sklonku života už s Melanijí ovládali celé městské podsvětí včetně pašeráků na povodí přilehlých řek. Pracoval pro ně dokonce i následný rychtář Běžur Adom Ropuch. Zemřeli nechutně chamtiví, povýšení a bohatí, kvůli zradě dalších amorálních kariéristů, jakými byli sami.
Fero Lakatoš - Pro něj a jeho kočovnou bandu se život nezměnil. V Křažansku si nakradli nebo nažebrali, co potřebovali a brzy pokračovali dál vstříc dalšímu obírání prostých chudáků či lidí v nesnázích.
Kaprál Břichlup - S nakradeným lupem z Běžur a výpalného z Juravy nechal i se svou bandou Křažansko daleko za sebou, odcestoval až daleko na jih k moři, kde si na malém ostrůvku založili vlastní vesničku.
Francek z Lipáče - Popraven na Žiburaji.
Jonas Kubla - Zhrzen z nepotvrzeného papíru od vévody se rozhodl si své místo na slunci vydobýt a začal rozšiřovat hostinec u Pašalíka o palisádu, aby si z něj vytvořil vlastní pevnost s poddanými. Ze začátku se vymlouval na bezpečnost, ale nakonec už mu výmluvy došly a nedokázal se před Jokubasem obhájit. Brzy mu byl hostinec i se vším zabaven a ačkoliv ho mohl i nadále spravovat, Jokubas mu v jeho vzletných plánech zatnul tipec a donutil ho do konce života platit daně.

Slavoslov Češulka při přepadení Kropucké karavany: